Se skvělým návrhem navštívit na kolech jižní Čechy jsem přišel pochopitelně já, stejně jako s již méně skvělým nápadem přesunout se do Českých Budějic vlakem jedoucím ve dvě v noci. V jeho útulných útrobách jsme tak strávili několik příjemných hodin spánku, někteří i na sedadle.
Cíle naší cyklistické pouti vlakem jsme dosáhli v sedm hodin a po horečné instalaci brášní bylo možné se již v půl deváté odebrat za tichého cvakání přehazovaček a ohlušujícího potlesku zaměstnanců ČD, nadšených naším bleskurychlým počínáním, které vyústilo v pro ně tak šťastné rozuzlení, směrem k Lipnu.
Bohužel, v cestě k Lipnu se tyčí kilometrová Kleť. Existuje důvodné podezření, že ji tam za mlada postavil Martin, neboť trval na jejím sjetí s důrazem, jako by byla jeho. Leč, zapomněl nás upozornit, že je třeba nejprve ji vyjet.
Kopec třídy Kleť se vyznačuje jen minimální jetelností, především pak po zelené značce. Patrně z tohoto důvodu Martin zvolil pro vyjetí zelenou značku. Hlídací dědek v budce na parkovišti na úpatí nás informoval, že silnice, na níž se právě nacházíme, vede až na vrchol. Tato zpráva zněla velmi příjemně a ukázala se také jako velmi zavádějící. Vyrazili jsme na cestu po silnici, jež se změnila v polňačku, ze které se stala lesní pěšinka, plynule přecházející v hustý les, časem doplněný skalami. Žádná z těchto nástrah nás však nezdeptala natolik, abychom nebyli schopni slov, převážně sprostých, na adresu zelené značky, Martina a dědka hlídacího, v budce na parkovišti živořícího. Během zmíněné uklidňující činnosti jsme odhodlaně stoupali, každý se svou třicetikilovou, krámy obloženou mrchou. Rozhledny jsme dosáhli provázeni posměšky turistů teoretiků, vezoucích se na lanovce a nechápajících, co je to radost z pohybu.
V době, kdy pomalu utichalo naše nadšení, že Kleť má vrchol, přišel jsem se zprávou, že cesta dolů vede z kopce. Náročností sjezdu roztrhaný peloton se sjel až v Českém Krumlově, kde si Tom dotáhl úchyty nosiče, a všichni jsme pokračovali v kurzu 225o.
K večeru jsme dorazili k Lipnu a noc dorazila nás. Po výborném STB (smažák, tatarka, brambor) jsme se v kempu s až příliš příznivým poplatkem za stanování, který nám měl být svou výší nápadný, rozhodli strávit noc. Čtvrt hodiny po zalehnutí se však noc změnila v den a blížící se zvuk sirény dal podnět ke vzniku paniky. Opustili jsme bezhlavě stan (ne strachy, ale zvědavostí) a ocitli se tváří v nárazník lokomotivě. Ta, bohudík, změnila směr a náš stan nejméně o pět metrů minula, stejně jako všech patnáct dalších, které nás během noci vlezlým t-dn t-dn upozorňovaly, že už můžeme spát.
Ráno jsme si s úlevou vydechli, neboť jsme zjistili, že nás před nárazy vlaků, jakož i před hlukem, chrání drátěný plot, Martin navíc svou ochranu znásobil červeným tričkem s dlouhým rukávem značky Addidas s emblémem Bayernu Mnichov, omotaným kolem hlavy. Tom si dotáhl nosič a vyjeli jsme k nejvyššímu českému vrcholu Šumavy. Ani ne tak Plechý, jako spíš mraky, které ho halily, nás však přesvědčily, že bude lépe ho ztéct až příští rok. Tím se dostal na pořad záložní cíl - Prachatice.
Protože v té době vládl mapou Tom, budiž mu přičtena na vrub jeho skvělá zkratka přes nejbližší most klenoucí se nad Vltavou. Nebyl špatný, pouze železniční. Přístup k němu byl díky bažině trochu omezený a jako nejschůdnější se jevily pražce. Ojedinělý způsob, jak se k mostu přiblížit, zvolil Pavel, který kolo více či méně úspěšně tlačil po kolejnici. Martin své kolo vedl po pražcích a Tom, jakmile si dotáhl nosič, po nich i jel. Já jsem zvolil bažinaté úpatí železničního náspu a jako jediný jsem byl ušetřen uskakování před jedoucím vlakem. Nicméně žádné z uvedených řešení rozhodně nelze doporučit.
Ve Volarech se mapy chopil Pavel a vymyslel výbornou trasu po zelené značce, kterou se posléze rozhodl trochu říznout přes ohradu skotu. Přes plot jsme přenesli kola a jali se kličkovat mezi kravami a jejich exkrementy. Na druhé straně výběhu jsme postupovali o poznání svižněji v obavách, že místní býk začne nepřiměřeným způsobem reagovat na Martinovu červenou kšiltovku, tentokrát s emblémem Floridy Panthers.
Před Prachaticemi se naskytla další výzva jménem Libín. Výjezd nebyl až tak problematický, o sjezdu však nelze plýtvat superlativy kladného významu. Během něj Martina opustil držák na flašku (včetně flašky) a Pavel opustil kolo poté, co obkročmo dopadl na jeho rám. Zatímco skákal na patách a zápolil s vysokým hlasem, Tom si dotáhl nosič a Martin se se zatajovaným smíchem rozjel dolů. Smál se až do svého kotoulu plavmo o sto metrů dál. Libín se stal o něco prudším a mé vtipné hlášky stále častěji zanikaly v Tomově jekotu: "Mě to nebrzdí! Mě to nebrzdí!"
Prachaticemi jsme projeli bez úhony a o kousek dál na sever jsme se utábořili. Během vaření gulášové polévky vyšel najevo akutní nedostatek lžiček a dále bylo trochu nepříjemné, že ešus dokázal lokalizovat pouze Tom, který jako jediný disponoval baterkou, a projevoval jen minimální ochotu se své výhody vzdát.
Ráno si Tom přišrouboval upadený nosič a vyrazili jsme na cestu. Ta byla poměrně nudná a nezáživná, zkrátka naprosto o ničem, a až na zámku Hluboká se Tom dočkal rozptýlení v podobě důchodců, mezi kterými si s chutí zajel slalom. Já jsem s ostatními tlačil kolo a se zájmem sledoval soptící starce a stařeny, kteří neměli pochopení pro Tomovu kratochvíli.
Čtyřicet kilometrů před Kardašovou Řečicí, kde Martin, Pavel a Tom hodlali navštívit svého svérázného spolužáka Jiřka, se opět projevil Tomův talent pro navigaci. Celé dvě hodiny jízdy nás udržoval v přesvědčení, že za nejbližším kopcem již stojí Jiřkova rezidence. Po celodenní stotřicetikilometrové vyčerpávající pouti jsme se v Řečici hladoví a žízniví naivně dotazovali dožívající dámy, kde lze v této malebné velkovísce najít ctihodného občana Jiřka. Než jsme mohli obdržet zápornou odpověď, zjevil se vřelý cyklista s dotazem: "Prosim tě, ty hledaš Jiřiho Polacha?" Po našem hromadném přikývnutí se ujal vedení a na svém archaickém bicyklu nás protáhl množstvím křivolakých uliček, až s vítězným úsměvem stanul před nádražní budovou. S vidinou teplé večeře jsme zazvonili na Jiřkův byt v prvním patře, leč výpravčí nás informoval, že Jiří je již dvě hodiny na cestě do Brna.
Protože teplá večeře mizela v nenávratnu, zahájili jsme pátrání po otevřené instituci restauračního typu. Záhy jsme Pavlem spatřili vyzývavě vyhlížející tučnou kýtu, zavěšenou u pochybného bufetu, jehož jediným sortimentem byly hranolky. Po zdlouhavém výběru jsme se přiklonili k hranolkám. Všichni jsme, až na Toma, který si své menu zalil tatarkou, zvolili jako přílohu kečup. Pavlovi se Tomovy hranolky jevily po tatarce málo červené, a tak je rovněž opatřil notnou dávkou rajčatové pochoutky. Tom reagoval uraženou výzvou: "To si sežer!", což Pavel neprodleně učinil.
Nemajíce kam hlavy složit, využili jsme se svolením Jiřkova kámoše výpravčího přítomnosti nádražní čekárny. Noc jsme strávili v zásadě klidně, až na vojáka základní služby, v pravidelných intervalech padajícího ze židle a čekajícího na vlak v půl šesté, jenž mu ujel, o čemž ho v půl osmé zpravil laskavý pan výpravčí z ranní směny.
Posledním dílčím cílem se pro nás stal tábor 97. dívčího skautského oddílu z Brna, rozkládající se poblíž obce Terezín u Kunžaku. Polohu tábora znal pouze zkušený skaut Tom a jako obvykle pouze přibližně. K jeho cti nutno dodat, že i když se zmocnil mapy, dorazili jsme na místo ještě za světla.
Po použití sprchy, zbytků z táborové kuchyně a zubních kartáčků jsme zahájili spánek. Ten probíhal nerušeně až do chvíle, kdy byl tábor přepaden, leč tento útok se za naší vydatné účasti, projevované usínáním na posedu sto metrů za táborem, podařilo odrazit.
Ráno jsme opustili tábor i Toma, kterému se z něj evidentně nechtělo (rozhodl se zůstat ještě jeden den), a po stotřiceti kilometrech jsme dosáhli Brna.