Tak lukrativní brigádu, jaká se mi v maďarském Debrecínu nabízela, nešlo odmítnout. Tím jsem ovšem přišel o možnost zúčastnit se svého vlastního výletu. Objetí České republiky na kole si však zaslouží písemné ohlédnutí, a proto jsem se rozhodl zveřejnit vzpomínky přímých účastníků. Nenechte se zmást první osobou popisující cestu, má účast byla pouze imaginární.
Srazili jsme se u letadla českých pivních sil na brněnské přehradě. Ke srazu se nedostavila Renata, a Gábina nám jen přijela sdělit, že se přípojí tak asi za deset dní v Ústí nad Labem.
Na desátém kilometru se Pavel s Jiřkem v Rosicích poprvé, a naštěstí i naposledy, ztratili. Po dlouhém úseku krátkých nadávek jsme je za pomoci mobilního telefonu a telefonní budky opět našli.
Před Moravským Krumlovem Pavel poprvé, ale bohužel ne naposledy, píchl zadní kolo. Zatímco zrakem a následně v ešusu s vodou hledal inkriminované místo na své černé duši, Martin se začal chlubit svým trumfem v podobě rezervy, kterou chytře přepravoval narvanou mezi šroubováky. Pravděpodobně proto Martinův trumf vykazoval podobnou neschopnost udržet vzduch jako Pavlova duše. Po zalepení všech děr jsme stanuli před otázkou, jak dosáhnout potřebného tlaku v pneumatice. Ani jedna z našich hustilek nedokázala splnit tento úkol, a to ani za pomoci složité soustavy redukcí. Problém nevyřešil ani majitel tmavého žigulíku, který na naše mávání poskytl svou autopumpu. Martinovi s Tomem nezbylo, než se vydat do servisu v nedaleké obci, kde majitel dílny, jistý Peťan, umístil na ventilek Pavlova zadního kola hadici kompresoru a během dvou vteřin ho stisknutím tlačítka natlakoval do tvrdosti žuly.
Zdržení vyvolané touto nepříjemnou událostí nás přinutilo nocovat ještě před Vranovskou přehradou. Byla už tma, a když se Pavel asi za hodinu naučil manipulovat se svým novým stanem, který zakoupil, protože Tomův stan pro tři, v němž se vyspali čtyři, pro pět nestačil, byl čas jít spát. Tato noc se stala osudnou Martinovi, kterého začalo bolet v krku, a po dalších osmset kilometrů, které ještě ze zdravotních důvodů absolvoval, se jeho stav soustavně horšil.
Dopoledne druhého dne jsme dosáhli Vranova, kde jsme uznali, že by nebylo od věci se svlažit. Pavel hnal koupání až do krajnosti a nedočkavě se z mostu vrhl do vzdálenými šlapadly rozbouřených vln přehrady (obr. 01). Ostatní ho následovali schůdnější cestou z pláže.
Po osvěžující koupeli jsme se stejně jako loni vydali k táboru 97. dívčího skautského oddílu z Brna u jihočeského Terezína. Cestou se Martinovi dostalo na jeho nevinný dotaz: "Kolik je hodin?" Jiřkovy typicky záhadné, pohledem na chronometr podepřené odpovědi: "No, už jedem' dvě hodiny." Navíc Jiřek, zjistiv, že se nachází třicet kilometrů od svého rodného nádraží, podlehnul volání domova, a k dosud najetým osmdesáti kilometrům přidal ještě zmíněnou dávku. Tom, poučen loňským trápením, kdy prozkoumal všechny cesty, které do tábora nevedly, ho tentokrát nalezl poměrně rychle.
V táborové umývárce proběhla populární očista, před níž se nám naskytl zábavný pohled na vybalování Filipovy pravé brašny, vyhrazené pouze pro hygienické pomůcky a pánskou kosmetiku (šampón, kondicionér, šampón s kondicionérem v jednom apod.). V noci jsme byli jako obvykle přepadeni, ale kromě Toma jsme se o této skutečnosti dozvěděli až ráno.
Zajímavé zážitky třetího dne se před námi schovaly, aby se ukázaly až na večer. Ve vísce, jejíž jméno nám zůstalo utajeno, jsme navštívili výčep, nacházející se v přízemním domku, a paní hoteliérová nám nabídla jedovatě žlutý a jedovatě černý lektvar čepovaný z dvoulitrovek. Požádali jsme o vodu a paní nám ji otráveně napustila. Za další zatáčkou jsme se tázali místního dědka, kudy k nejbližšímu rybníku. Ten odpověděl slovy: "To nemůžete minout. Tudy asi sto, ne, dvěstě, hm, spíš stopadesát metrů je odbočka. Tak ta to není. Ale tak dvacet metrů za ní, jo, hm, ne, no spíš..., prostě je další odbočka. To je ona. To nemůžete minout." Popsanou odbočku jsme našli, nešlo to minout. Za čtvrt hodiny jsme stanuli u vodní plochy. Kromě nás zde stanováním trávil prázdniny kolektiv chlapců a děvčat.
Utábořili jsme se nedaleko. Táborníci k nám v pravidelných intervalech vysílali rozvědčíky, kterým se po chvíli naskytl pohled na Filipa, zhrzeného a chytajícího se za hlavu nad ztrátou části své drogerie (obr. 02). Právě zde získal přiléhavou přezdívku Špína.
Když jsme stavěli stany, fotbalově nadaná a oděná mládež zahájila své, jak se dalo soudit z množství faulů, nepřátelské utkání. Na tomto duelu nás zaujalo, jak si všichni tři Ronaldové skvěle rozuměli s kulatým nesmyslem.
Setmělo se, Tom rozdělal oheň z ničeho, protože všechno dřevo v okolí jednoho kilometru ztopila služba v táborové kuchyni, a my ostatní jsme šli zkusit štěstí právě do tohoto sociálně-stravovacího prostoru, neboť dnešní polévka, kromě toho, že nebyla z nejsytějších, byla poslední. Zde nám nabídli plný pekáč čevabčiči, jímž jsme nepohrdli, stejně jako hromadou chleba, která se nabídla sama.
K pokračování v naší cestě nás za kuropění vyzval místní traktorista hlučným zařazením druhého rychlostního stupně družstevního zetoru. Náš odjezd vyvolal značné rozčarování především v řadách roztoužených tábornic, které nás s nadějí v hlase upozorňovaly na možnost romantické návštěvy tábora během nejbližších dnů.
Nezáživnou, uspávající, nudnou, jednotvárnou a ubíjející pouť kolem Lipna psychicky nevydržel churavějící Martin a během přestávky na jednom z mnoha bezejmených kopců, kterými se Šumava jen hemží, zahodil svoje kolo do škarpy, řka: "Mně to nejede, já to seru!" Pavlovi se po psychické stránce vedlo lépe, jeho noční můrou se však stalo technické vybavení. Čtvrtého dne měl třikrát možnost se zdokonalit v lepení svého nad jiné defektního zadního kola (obr. 03).
S nadávkami a smrtí na jazyku jsme v Horní Plané spatřili mrazák, který sem byl vyzývavě umístěn nadnárodní zmrzlinářskou korporací. Reklamní slunečník zlákal Toma ke koupi Zmraženiny. Během obchodní transakce se nenápadně zmínil, že nemáme kde spát. Paní Schöllerová mu po zakoupení dalšího chladného mlsu přislíbila nocleh na zahradě v za ní stojícím domku. Při stavbě stanů jsme na černo sklízeli červený rybíz, a když jsme se prodírali vitamínovou plantáží o třech keřích, narazili jsme překvapivě na Lipno, tvořící přírodní hranici pozemku, čehož jsme využili ke smytí prachu cest.
Vrcholem pátého dne se měl stát Plechý, nejvyšší to hora Šumavy na české straně. Asfaltová pěšina se s mírnou stoupavou tendencí vinula borůvčím, jež jsme pojedli v rámci osvěžující přesnídávky. Plešného jezera, ležícího pod cyklistům zapovězeným vrcholem, jsme dosáhli navzdory přírodním zákonům po dlouhém sjezdu a krátkém stoupání.Na vině byl Tom, který vládl mapou, ale protože nahoru vedla pouze jedna cesta, nakonec ji trefil. Na důkaz jeho úspěchu jsme se nechali zvěčnit v plné sestavě jedním z mnoha přítomných obdivovatelů (obr. 04).
Cestu dolů jsme ponechali osudu, ve vzduchu pouze viselo nevyslovené přání všech - vyjet v Nové Peci. Na nádraží ve Stožci jsme se nicméně na základě dosažených výsledků rozhodli na jeho vedení dále nespoléhat, aby se nám nestalo osudným.
Odpoledne, když Pavel slepoval do té chvíle již poměrně dlouho odolávající zadní kolo, se nám sběhly sliny na opékaný klobás. Přesně v duchu této dráždivé představy jsme v nevšedně zaplivaném super Minimarketu koupili od umolousané prodavačky, rozprostírající se po obchodě, něco uzeniny a tmavého pečiva.
Utábořili jsme se stranou od civilizace poblíž Vimperka v Chráněné krajinné oblasti Šumava, aby ji vzápětí provoněly opékané špekáčky. Náš organismus, uvyklý instatní stravě, reagoval na přísun masité krmě spánkem.
Šestý den se s námi ve Vimperku rozloučil Filip. Aby neztratil tvář, uvedl tiskovému oddělení pořadatele výletu jako oficiální důvod odjezdu domů nedostatek času. Oddělení ovšem ví své o jeho vleklé finanční krizi.
Do Sušice dorazil náš tým už ochuzený o tento hygienický fenomén. Spanilý rytíř Pavel, nedoceňující naši veskrze pánskou společnost, seskočil ze sedla svého duralového oře a jal se místní krasavici vysvětlovat výhody cestování po jeho boku - jako nadstandardní vybavení stanu (obr. 05). Slečna však projevila zájem zde dostudovat, a tak proběhlo srdceryvné loučení, nicméně z chlípného snění Pavla vytrhl až tradiční fórek zadního kola. Závadu odstranil s bravurou sobě vlastní v čase, který v Maranellu vzbudil značný rozruch (obr. 06).
Během sjezdu ke Klatovům zaznamenal Tom rychlost 74 km/h a poškození své pestrobarevné přilby kamenem, odlétnuvším od předjíždějícího motocyklu s nám fandící osádkou. Asi tak od té doby přestala helma být zdrojem jeho nelibosti a terčem nadávek.
Nadávat začal pro změnu Pavel, na další lepení zadního kola se zjevně netěšil. Zatímco nanášel tenkou vrstvu lepu metodou, kterou sám vynalezl, podrobili jsme ráfek zevrubné analýze. Ukázalo se, že tento dvojitý hliníkový ráfek Mavic by potřeboval jisté kosmetické úpravy, nejlépe smirkovým papírem. Během odstraňování ostrých výsupků a následném izolování dvojitého šuntu béžovou leukoplastí přišel Pavel s vulgárním výrazem, který se v napjaté atmosféře rychle ujal, a po nějaký čas nahrazoval všechna slušná slovesa. V ten památný večer píchl naposledy.
Sedmý den ráno nás překvapil se životem hazardující hlodavec, který se procházel v Pavlově botě před stanem (obr. 07). Naštěstí pro něj jsme se rozhodli posnídat okoralé koláčky a vláčet zvíře až do oběda se nikomu nechtělo.
Své lenosti jsme však záhy litovali, neboť provozní doba místních krámků se omezovala výhradně na všední dny, a my tak byli odkázáni na jedlé kořínky, majonézové bagety a patoky rozličných barev a nevalných chutí z čerpacích stanic. Tu a tam jsme však svlažili hrdlo kvalitním mokem, od kterého se šťastný majitel jen těžko odděloval (obr. 08).
Horečkou se třesoucí, s kašlem zápolící a celkově se trápící Martin se odpoledne zhroutil ve Stříbře na lavičku a požádal o horký čaj. Dostalo se mu ho za pouhé čtyři hodiny, když jsme se utábořili.
Vhodné místo k přespánku nám poradil srdečný Západočech. Zmínil se pochvalně o blízkém rybníku, jehož název byl totožný se značkou piva. Nám starobrňákům však nic neříkal, takže jsme ho okamžitě zapomněli. První se domníval, že si vzpomněl, Pavel, a tak se na druhém konci vísky začal ptát na přesnou polohu rybníka Gambrinus. Nesetkal se však kladnou odpovědí, a to ani po té, co se zkusil optat na Radegast. Museli jsme proto vzít za vděk nedalekým Regentem.
Zapadli jsme do nestabilního pobřeží pivní bažiny jako stvořené k nocování. Původně jsme se chtěli i vykoupat, avšak konzistence kdysi vody již od pohledu znemožňovala případný bezpečný návrat na hladinu.
Tom postavil na čaj, Pavel sestrojil stan a Martin kupil na hromadu zapůjčené kusy oděvů, aby potlačil zimnici a vypudil bacila. Když naznal, že halda šatstva je již dostatečně vysoká, ustrojil se do polárního mundůru, opařil hrdlo Tomem připáleným čajem, a zapůjčiv si jeho spacák do -15oC, jal se přibližně třičtvrtě hodiny svědomitě stonat (obr. 09).
Čvachtajícího Martina přivábila až vůně gulášové polévky a zatímco byl zabrán do její konzumace, rozpačitě jsme si rozebrali zmáčené svršky i spacáky. Noc byla vlahá.
Protože třetí den přichází vždy krize, rozhodli jsme, že osmý den strávíme odpočinkem. Ideální se v tomto směru ukázaly být Mariánské Lázně. Cesta k nim však nebyla snadná. Překvapilo nás zejména počínání zvlášť agresivního závozníka v Avii, který si krátil dlouhou chvíli trefováním se zbytky své snídaně do předjížděných cyklistů, a jen velmi obtížně jsme se vyhýbali umně vrhaným odpadkům tohoto zdatného kukuřicometčíka.
Tom, uchvácen lázeňskou atmosférou a chtivý fotografování, lákal své nevlídně reagující kamarády pod záminkou volně přístupného pramene živé vody ku památkám. Na průhledný trik jsme nalétli, neboť tonoucí se stébla chytá, nemá-li nic lepšího k dispozici. Voda byla vskutku jako živá a zřejmě by s naším zažívacím traktem řádně zamávala, takže jsme se u ní raději jen vyfotili (obr. 10).
Vyjeli jsme nad Mariánské Lázně a nudící se Tom se pokusil překvapit Pavla otázkou, co by dělal s kufrem plným peněz. Pavlovi tato problematika nebyla cizí a barvitě se na dané téma rozhovořil. Když Tom z Pavlových slov vyrozuměl, že má pro tento případ připravený rozsáhlý plán investic a že se nehodlá dělit, rozhodl se najít si vlastní kufr téhož obsahu. Hlavní peloton tvořený Martinem znepokojilo, že se čelní skupinka dobře baví a rychle bohatne; zlikvidoval urputným spurtem a křikem: "Počkejte na mě!" její náskok a začal se pídit po příčině její náhlé solventnosti. Finanční zákonitosti rychle pochopil a záhy se i on mohl pyšnit vlastním příručním zavazadlem.
Po padesáti kilometrech jízdy z kopce jsme rozhodli vystoupat zkratkou k vodní nádrži Stanovice, kterou jsme však šikovně minuli, a tak jsme se podobně příhodnou zkratkou vrátili zpět na hlavní silnici do Karlových Varů právě v místech, kde se stáčela kolem malého hnusného rybníčku. Na skleněných střepech v jeho okolí jsme si pohodlně ustlali.
Ráno jsme na svých kovových střepech vyrazili za snídaní do blízkého lázeňského letoviska. Zde jsme pojedli něco jogurtu a Tom se odhodlal ke koupi hebkého froté ručníku s letním motivem (kytičkou) v zimních barvách (modrobílou kytičkou), neboť sací schopnosti papírových kapesníků nedosahovaly oproti jeho původním předpokladům požadované úrovně.
S nevšedním elánem jsme zaútočili ostrým tempem na start vrchařské prémie, jejímž cílem byl Klínovec. Vyčerpaní nevhodně zvolenou taktikou jsme však brzy upadli do vleklé krize. Nejméně se vlekl Tom, nejvíce kilometry, především Martinovi, který díky chorobě tápal za hranicemi svých možností a za Pavlem v domnění, že ve dvou se to lépe táhne, avšak spolu zjistili, že ve dvou se to sice táhne, ale ne lépe.
Tom, který si nahoře krátil dlouhou chvíli plnotučným pivem za plnotučnou cenu, vyfotil zbytek teamu, s ohledem na jeho skelný pohled poměrně obstojně (obr. 11).
Hladoví jsme se po hřebeni Krušných hor přiblížili k Chomutovu. Vidina jídla plné Delvity v malebném podhůří a na ideální přítlak nastavené brašny nám všem dopomohly k překonání osobních rychlostních rekordů. Pavlovo hladem vypracované tělo bylo ze všech našich skeletů nejaerodynamičtější, a dosáhlo tak rychlosti 86 km/hod. Až před námi se šedesátkou šinoucí autobus zabránil případnému porušení maximální povolené rychlosti z naší strany.
S kouřícími brzdami a žhavými ráfky jsme stanuli v obchodní zóně a po provedení příslušných finančních operací se jali zpracovávat skoupené zásoby.
Celí otrávení jsme se po noci strávené trávením luštěnin, uzenin a darů moře probudili do desátého dne. S novými silami z říše snů jsme se pustili romantickou krajinou hnědouhelné pánve. S přihlédnutím k poklesu tlaku vzduchu a blížící se studené frontě od severozápadu jsme se utábořili za Mostem pod mostem. Okolní postapokalyptické prostředí (obr. 12, 13) nijak nenarušovalo ráz tohoto turisty vyhledávaného uhelného letoviska. Večerní posezení jsme si zpříjemnili sedací soupravou, která na přilehlém smetišti do té doby zdobila v každém detailu propracovaný interiér Škody 1203. Po večeři jsme se věnovali počítání oveček, avšak hluk, který působila auta drncáním přes odvodňovací kanál mostu, nás vždy zmátl, takže jsme museli začít od začátku, a když vjely do stáda první dva vlaky, vzdali jsme to a usnuli.
Jedenáctý den před polednem se k nám v Ústí nad Labem na nádraží připojily Gábina s Renatou a Martinovi se přitížilo natolik, že se nejbližším spojem odebral ke svému obvodnímu lékaři.
My ostatní jsme se rozjeli směrem na Děčín. Atmosféra nebyla díky atmosférickým poruchám nic moc a Tomův nápad, pokračovat v dešti až k Liberci, nezaujal ani jeho samotného. Když Gábina zkoumala v luxusní autobusové zastávce v obci Markvartice Martinem zapůjčenou karimatickou podložku pod Gábinu, ostatní zneužili situace a vzápětí se na světlo vynořily podložky pod Renatu, Pavla i Toma (obr. 14).
Ráno nás probudilo nervózní podupávání rozespale mžourajících budoucích cestujících, lačně vyhlížejících autobus, a hlučně šeptajících hanlivé poznámky na adresu sladce snících pobudů, kteří jim okupují zastávku.
Renata byla již v prvním kopci nucena pro ztrátu motivace přehodnotit názor na svou účast na této původně vcelku lákavé vyjížďce, což dávala najevo celou cestu do Liberce, kde se odhodlala k ráznému činu, a s výrazem, který nepřipouštěl námitky, nám oznámila své přání vrátit se okamžitě domů.
Otrlejší část mužstva v čele s Gábinou dosáhla Vrchlabí a po táboráku, který se nevydařil, protože se nerozhořel, jsme se prospali k ránu třináctého dne.
Ráno jsme vyjeli ke Sněžce za účelem jejího pokoření. V Peci pod Ní nás obsluha místního lyžařského vleku zrazovala od našeho úmyslu, neb tam jest Krakonošovo, ale marně. Nakonec nám však cestu stejně zahradila závora a dopravní značka B 8 (obr. 15).
Zdrceni nepřízní bradkatého vládce pohoří jsme se obrátili k Náchodu, kde jsme se u Rozkošné vodní nádrže chmurně uložili ke spánku.
Čtrnáctý den se Gábina setkala před Rychnovem nad Kněžnou s poruchou, avšak nechtěla jít k cíli po rukou, čímž by se stala pěší, i když Pavel vypadal, že ho to těší, těší, těší, protože nás tak horko těžko dohoní. Tom, který to neocenil, přivázal ulomený nosič tkaničkou a zanedlouho jsme již všichni uháněli, až vítr foukal kolem uší. S veselou písničkou s polocyklistickou tematikou na rtech nám kilometry rychle ubíhaly, takže až v Hanušovicích jsme se zastavili na stručný spánek.
Ranní rozcvička před výjezdem na Praděd proběhla cestou na Červenohorské sedlo v silničních podmínkách. Na jesenickou dominantu se však ze směru, který jsme zvolili, lze dostat jen po kamenité, ostře stoupající pěšině. Zatímco jsme všichni tlačili kola, Tom se konečně rozhodl přehodit z 3/7, a to rovnou na 1/1. Z řazení se zvedla oblaka prachu, nastal zázrak a šokovaný přesmykač i překvapená přehazovačka rozpačitě provedly požadovaný úkon. Na výsledek našeho snažení lze popatřit na fotografii (obr. 16).
V 15:33 pradědského času Pavel nad šálkem čaje prohlásil, že ho to už nebaví a že jede domů. Dopil a poznamenal něco v tom smyslu, jako že nejkratší cesta vede přes Svitavy, svezl se společně s ostatními dolů do Karlovy Studánky, načež se odebral do Veverské Bitýšky, kam po toho dne celkových 206 km nad ránem dorazil. Hlavní pole se ubíralo východněji, přenocovalo v poli mezi Bruntálem a Šternberkem a šestnáctý večer šťastně dosáhlo Brna.